Chci, abys mě chtěla. Ale sama od sebe

Série Zeptali jste se · odpovědi na dotazy z úterního vysílání NoGames morning

„Obejmi mě. Ale tak, abych nepoznal, že jsem tě k tomu dotlačil.“

Takhle bychom to nahlas neřekli. A přesto to někdy chceme.

Představte si, že vás partnerka po další hádce o tom, že vám chybí blízkost, obejme. Přesně tohle vám chybělo. Jenže místo úlevy přijde myšlenka: dělá to, protože chce, nebo aby už byl klid?

Řeknete jí tedy, že nechcete objetí z povinnosti. Chcete, aby přišla sama.

Příště sama přijde. A vy přemýšlíte, jestli přišla jen proto, že jste jí minule vysvětlili, že má přijít sama.

Nestačí, že vás obejme. Musí vás ještě přesvědčit, že to nebylo na objednávku.

Co by vlastně musela udělat, abyste jí uvěřili?

Do úterního vysílání přišel dotaz: „Já bych chtěl být blízko častěji než ona a pokaždé z toho skončíme oba naštvaní. Ona má pocit, že ji tlačím, já že mě odmítá. Kdo z nás to má řešit?“

Když jsem ho četl, slyšel jsem v něm dvě bolesti najednou. Jeden se cítí tlačený, druhý odmítaný. A oba to tak opravdu prožívají.

Kdo to má řešit? Oba. Jen bych nezačínal hledáním toho, kdo má svou potřebu změnit na tu správnou. Začal bych tím, že spolu zkusíme porozumět tomu, co se mezi vámi děje.

Nemusí přitom jít jen o objetí. Stejně to může být s úsměvem, chycením za ruku, pohlazením, pusou nebo s milováním.

Obejmout jako první není nátlak

Snadno bychom z toho mohli vyvodit, že skutečnou lásku poznáme podle toho, že druhý přijde sám. A že když s blízkostí začneme my, už to nemá cenu.

Tak to nevidím.

Když ji chci obejmout, prostě ji obejmu. Nemusím o to žádat a nemusím čekat, až to napadne ji. A když mi objetí vrátí, nemusí to být proto, že na něj zrovna sama měla chuť. Třeba vidí, že jsem měl těžký den. Třeba je jí prostě dobře, že jsem přišel. I tohle je skutečný zájem. Upřímnost se neměří tím, koho to napadlo první.

Podobně je to se slovy. Řeknu „miluji tě“. A když se mi nevrátí stejné „miluji tě“, je najednou oheň na střeše. Někdy stačí, že druhý řekne jen „já tebe taky“. Nebo zareaguje „nesprávně“, tedy jinak, než jsem si představoval.

Když říkám „miluji tě“, dávám najevo, co právě cítím a co potřebuju sdílet. Neříkám tím ale druhému, co mi má odpovědět. Kdyby to tak bylo, už by to nebyl projev lásky. Byla by to snaha získat projev lásky od druhého.

S objetím je to podobné. Těžké to začne být ve chvíli, kdy se po každém odmítnutí musí obhajovat, jestli mě vůbec miluje. Když ví, že po jejím „dnes ne“ přijde výčitka, další přesvědčování nebo večer, během kterého jí dávám najevo, jak selhala.

Když se to opakuje, může mě nakonec obejmout hlavně proto, aby se vyhnula další hádce. Jenže já z toho objetí stejně nemám radost. Cítím, že něco nesedí.

Chtěl jsem dotek. Ale potřeboval jsem v něm najít ještě něco dalšího.

Ujištění, že jsem chtěný.

Nestačí mě obejmout. Musíš chtít.

Když vím, že jsem na ni tlačil, těžko se zbavuju pochybnosti, jestli mi vychází vstříc ze zájmu, nebo pro klid. A tak začnu chtít ještě víc.

Nestačí mě obejmout. Musíš mě chtít obejmout. A musíš to udělat tak, abych o tom nepochyboval.

Tím už jí neříkám jen, co má udělat. Předepisuju jí i to, co u toho má cítit. A pokud to necítí, může mít pocit, že jí zbývají dvě možnosti: přesvědčivě to zahrát, nebo znovu čelit mé nespokojenosti.

Už ji netlačím jen do blízkosti. Tlačím ji do toho, aby dobře zahrála, že mě chce.

A čím líp to zahraje, tím míň jí věřím.

Pokud každé její gesto zpochybním tím, že ho udělala jen kvůli mně, nezbývá jí moc způsobů, jak mi svůj zájem ukázat. Může se upřímně snažit. Jenže čím víc se snaží, tím víc to vypadá jako snaha.

Můžu tak dostat objetí i všechna gesta, podle kterých poznávám touhu. Jen jistotu, že jsem opravdu chtěný, si tím nezařídím.

Co slyšíme v jednom „ne“

„Dneska se mi nechce“ může v našich uších znít jako „už mě nepřitahuješ“. Odmítnutí jedné chvíle se promění v odpověď na otázku, jakou pro druhého máme hodnotu.

Pak už se nehádáme jen o to, jak často se dotýkáme nebo milujeme. Hádáme se o to, jestli jsme milovaní. I když tu otázku možná nikdo z nás nevyslovil.

Netvrdím, že každý, kdo chce víc blízkosti, má problém se sebejistotou. Někdo prostě rád prožívá fyzickou blízkost a ve vztahu jí má méně, než potřebuje. Větší potřeba není porucha. Stejně jako menší potřeba není důkaz nezájmu.

Ve vysílání jsem použil obraz dvou křivek. Někdy se sejdou a užíváte si to. Pak se rozejdou: jeden chce víc, druhý míň. Někdy se to otočí, jindy rozdíl přetrvává.

Proto bych se neptal jen „proč nechce tolik co já“. Zajímalo by mě i to, co pro každého z nás blízkost znamená. Je objetí chvíle, kdy se na sebe napojíme? Ujištění, že jsme spolu v pořádku? Nebo se mu jeden začal vyhýbat, protože čeká, že po něm automaticky přijde sex?

To už je jiný rozhovor než přetahování o to, kolikrát týdně je dost.

Co znamená přestat tlačit

„Dobře, tak přestanu. A za jak dlouho začne chtít sama?“

V té otázce je pochopitelná naděje. A zároveň se v ní může skrývat další podmínka: já na tebe přestanu tlačit a ty mi za to dáš blízkost, po které toužím.

Pokud má splnit moji představu výměnou za to, že na ni chvíli netlačím, její „ne“ pořád doopravdy nepřijímám. Jen čekám, kdy se moje trpělivost vyplatí.

Pořád je to obchod. Jen sofistikovanější.

Nemusím přitom předstírat, že mě nic nemrzí. Smutek není automaticky manipulace a respektovat partnerku neznamená být pořád vyrovnaný a usměvavý. Mohu říct, že mi blízkost chybí. Jen z ní neudělám člověka, který musí můj smutek odstranit dotekem nebo sexem, o který nestojí.

Bezpečí v tom vidím takhle: já mohu říct, co chci, a ona může říct, co nechce. Nemusí svou nechuť skrývat ani předvádět touhu, aby se vyhnula výčitkám.

A co když mi blízkost a sex dlouhodobě chybí?

Mám jen přijímat a čekat?

Nemusím. Mluvit o tom, jestli nám v takovém vztahu může být dobře, je úplně legitimní. Respekt k jednomu „ne“ neřeší dlouhodobý nesoulad. Ten si zaslouží pozornost obou. Někdy pomůže i někdo zvenku, kdo neřekne, kdo z nás chce „správně“, ale pomůže nám oběma uvidět, co se mezi námi děje, a najít vlastní cestu.

Společná odpovědnost ale neznamená povinnost dát druhému své tělo.

Představuju si, že by takový rozhovor mohl začít třeba takhle:

„Nechci, abys za mnou chodila z povinnosti. Zároveň mi naše blízkost chybí a nechci dělat, že je mi to jedno. Můžeme spolu hledat, co by vyhovovalo nám oběma?“

Takový rozhovor vyžaduje ochotu slyšet i odpověď, kterou jsme si nepřáli. Možná zjistíme, co nám v blízkosti překáží a co by nám pomohlo. Možná narazíme na rozdíl, pro který zatím nemáme řešení.

Jen už po ní nechci, aby něco dobře zahrála. Zajímá mě, jak nám spolu doopravdy je.

Tři otázky na závěr

1. Co slyším, když ten druhý řekne „dnes ne“? A co tím možná myslí?
2. Jakou váhu dávám objetí, se kterým jsem začal já?
3. Kdy jsme spolu naposledy mluvili o blízkosti jindy než ve chvíli, kdy ji jeden chtěl a druhý ne?

Říct, co chci, a nechat druhému jeho „ne“ zní jednoduše. Nejhůř to jde ve chvíli, kdy nás odmítnutí bolí. Na kurzu NoGames se tomu věnujeme. Klidně sami. A klidně ve dvou.

Máte otázku, na kterou byste chtěli slyšet odpověď? Pošlete mi dotaz do úterního vysílání