Nechte děti dospět. I partnery.
· Libor Webster
Série Zeptali jste se · odpovědi na dotazy z úterního vysílání NoGames morning
„Přistihla jsem se, že se k příteli chovám jako jeho máma. Připomínám mu termíny, kontroluju, jestli něco zařídil, a když to neudělá, udělám to za něj. Nelíbí se mi to a vím, že mu tím nepomáhám. Jenže kdybych to nedělala, nestalo by se nic. Jak ho přimět, aby si ty věci vzal za své?“
Tenhle dotaz přišel do mého úterního vysílání. Když jsem ho četl, zkusil jsem si představit, jaké to je stát na tom místě.
Ráno hlídám, jestli nezapomněl, že má v devět zubaře. Odpoledne se ptám, jestli zavolal kvůli pojistce. Večer zjistím, že nezavolal, tak zavolám místo něj. A pak jsem ten protivný hlas v domácnosti. Ten, který pořád něco připomíná.
Přitom nechci vedle sebe dítě. Chci vedle sebe dospělého člověka.
Proč do takové role tak snadno spadneme? A proč se z ní tak těžko dostáváme ven? Docela přesně to popisuje transakční analýza. Kdysi jsem psal, že se jí dotkneme jen zlehka. Dnes trochu víc.
Co je transakční analýza
Transakční analýza je psychologický směr, který na přelomu padesátých a šedesátých let založil americký psychiatr Eric Berne. Zajímá se o to, jak spolu lidé mluví a co se mezi nimi při tom doopravdy odehrává.
Každá věta, kterou někomu řeknu, je podle ní transakce. Já něco pošlu, druhý na to odpoví. A Berne si všiml, že tyhle výměny mají své vzorce. Že spoustu rozhovorů vedeme pořád dokola, se stejnými slovy a se stejným koncem.
Napsal o tom knihu Jak si lidé hrají. A z jeho myšlenek vychází i velká část toho, co děláme v NoGames.
Rodič, Dospělý, Dítě
Každý z nás v sobě nosí tři hlasy. Berne jim říká stavy ega: Rodič, Dospělý a Dítě.
Představte si obyčejnou situaci. Partner zapomněl, že měl včera zubaře. Zubař volá. A teď záleží na tom, který hlas se ve vás ozve.
Rodič: „Zase? Kolikrát ti to mám připomínat? Příště ti to napíšu na lednici.“
Dospělý: „Volali od zubaře, že jsi nedorazil. Dáš jim vědět?“
Dítě: „To snad není možné. Proč se o všechno musím starat já?“
Rodič vychovává, napomíná, ale taky pečuje a chrání. Dospělý zjišťuje, jak věci jsou, a podle toho jedná. Dítě si umí hrát a radovat se, ale taky se urazit a vzdorovat.
Žádný z nich není špatný. Každý psychicky zdravý člověk má v sobě všechny tři a je normální, že mezi nimi přecházíme. Dospělý nemusí pořád jednat jako Dospělý. Každý stav má svůj čas a své místo.
Potíž začíná, když v jednom z nich uvízneme. A ten druhý s námi.
Doplňková, křížová a skrytá transakce
Berne rozlišuje tři základní typy transakcí.
Doplňková transakce. Odpověď přijde přesně odtud, kam jsem mířil. Rodič osloví Dítě a Dítě odpoví Rodiči.
„Vzal sis svačinu?“
„Jo, mami.“
Takový rozhovor plyne bez zádrhelu. A právě proto vydrží roky. Nikde nedrhne, tak ho nikdo nemusí měnit.
Křížová transakce. Odpověď přijde odjinud, než čekám. Berne k tomu má krásný příklad s manžetovými knoflíčky. Muž se ptá své ženy: „Neviděla jsi moje manžetové knoflíčky?“ Ptá se Dospělý Dospělého. Čekal by odpověď „Na stole“ nebo „Neviděla“. Jenže se ozve dotčené Dítě: „Proč za všechno můžu vždycky já?“
A hádka je na světě.
Skrytá transakce. Navenek se říká jedno a pod tím běží druhá zpráva. Tahle je pro náš dotaz nejdůležitější.
„Nezapomeň, že máš zítra v devět zubaře.“
Na povrchu je to věta Dospělého k Dospělému. Obyčejná informace. Pod ní ale mluví Rodič k Dítěti: sám by sis to nepohlídal.
Berne si všiml, že na tu skrytou zprávu odpovídáme víc než na tu vyslovenou. A tak partner odpoví jako dítě. Protočí oči. Řekne „jo, jo“. A zapomene.
Každé připomenutí je malá skrytá transakce. A každá říká totéž.
Odpovídáme tam, kam nás někdo osloví
Lidé mají přirozenou tendenci odpovídat ve stavu, ve kterém je oslovujeme. Když s partnerem mluvím jako s dítětem, začne se jako dítě chovat. Ne proto, že by jiný nebyl. Ale protože ho tam pořád zvu.
A čím déle to trvá, tím pevněji tam jsme oba. Já se upevňuju v roli rodiče. On v roli dítěte.
Funguje to i obráceně. Když s dítětem mluvíme jako dospělý s dospělým, začne se jako dospělý chovat.
Hry, které hrajeme ve dvou
Berne šel ještě dál. Všiml si, že některé rozhovory se opakují pořád stejně. Stejné věty, stejný konec, stejný pocit potom. A přesto je vedeme znovu a znovu. Nazval je psychologickými hrami.
Psychologická hra je opakovaný vzorec, ve kterém oba něco dostávají. I když si na něj nahlas stěžují. Proto nekončí.
Máma a dítě je přesně taková hra pro dva.
On se minimálně nemusí o nic starat. Na nic nemusí myslet, nic nemusí zařizovat. Všechno má zařízené. Je pohodlné být dítě, když máte doma rodiče.
A co z té hry má ten, kdo hraje rodiče? Neříkám, že je to zrovna vaše situace. Ale v praxi slýchám věty jako „Všechno musím zařizovat já“ nebo „Bez mě by se tu všechno rozpadlo“. Zní jako stížnost. A někdy je v nich i kousek hrdosti.
Zkusme najít, co ta role dává vám. A o co byste přišli, kdyby zmizela.
Hry hrajeme všichni. Nejde o to, abychom je nehráli nikdy. Jde o to všimnout si jich. A pak se rozhodnout, jestli v nich chceme hrát dál.
Nechte děti dospět
„Na, vezmi si větrovku, je tam chladno. Máš kapesník? Počkej, já ti ho přinesu. Svačinu sis vzal? No, já vím, že nevzal. Dala jsem ti ji do tašky.“
Tyhle věty říkáme z lásky a ze starosti. Jenže dítě se z nich naučí jedno: nemusím na to myslet, někdo to udělá za mě.
Když dítě zapomene svačinu, bude mít hlad. Zapomene jednou, dvakrát, třikrát. A pak pochopí, že mu ji do tašky nikdo nedá, a začne si ji hlídat samo. Když půjde ven bez větrovky, bude mu zima. Možná se vrátí, převlékne se a kvůli tomu přijde pozdě. I to k tomu patří.
S chybami rosteme. Kdo nesmí udělat chybu, nemůže dospět.
A jde to i u malých dětí. Už se čtyřletým dítětem se můžeme bavit jako s dospělým. Ptát se ho na názor. Mluvit s ním o tom, proč něco chce. Nechat ho rozhodnout. I špatně.
I partnery
S partnerem je to stejné. Jen to víc bolí, protože od dospělého člověka čekáme, že to přece zvládne sám.
Nejtěžší krok je pustit zodpovědnost. Ne ji podávat se slovy „tak si to konečně vezmi“. Prostě ji položit. A pak je na něm, jestli ji zvedne.
Napoprvé ji nejspíš nezvedne. Napodruhé možná taky ne. Možná ani napopáté. A ve většině věcí se skutečně nic nestane. Na úřad půjde podruhé, protože si nezjistil, co má přinést. Půjde potřetí. Po desátém zařizování na úřadech už ví, co si zjistit předem.
Jsou věci, kde to nejde. Děti ze školky je potřeba vyzvednout. Hypotéka musí být zaplacená. Ty si pohlídejte. Ale zbytek nastavte tak, aby se nic zásadního nestalo, když to neudělá. A přestaňte to dělat za něj.
Nepomůže ani opačná strategie. Chovat se k němu jako k dítěti schválně, aby mu došlo, jak je to nedůstojné. Můžete se dočkat vzdoru. Jenže i vzdor je hlas Dítěte. Chovejte se k lidem tak, jak chcete, aby se chovali oni.
A pak se stane jedno ze dvou. Buď zjistí, že tu zodpovědnost musí zvednout. Nebo zjistíte vy, že nemá smysl čekat. I to je odpověď.
Když jeden z hráčů přestane hrát, hra se rozpadne. Něco se ve vztahu pohne. A otázka je, jestli jsme tu změnu ochotní přijmout.
Na závěr
„Kdybych to nedělala, nestalo by se nic.“
Ta věta z dotazu je vlastně pravdivá. Jen ji můžeme číst obráceně. Když to přestanu dělat, většinou se opravdu nic nestane. Kromě toho, že vedle sebe možná začnu mít dospělého.
Chceme být dospělí obklopení dospělými? Nebo nám nakonec vyhovuje být rodič obklopený dětmi?
Rozhodnutí je na nás.
Přečíst si o tom je první krok. Říct tu větu jinak ve chvíli, kdy se ve mně ozve Rodič, je druhý. A ten se trénuje. Na kurzu NoGames si to zkoušíme na modelových situacích a zažijete, jaký rozdíl udělá jinak položená věta, a hlavně záměr za ní. Klidně sami. A klidně ve dvou.
Nejbližší kurz je 19.–22. 11.
