Čím déle jsme se nemilovali, tím víc to musí stát za to
· Libor Webster
Série Zeptali jste se · odpovědi na dotazy z úterního vysílání NoGames morning
„Nám to spolu funguje velmi dobře. Rozumíme si, zvládáme práci i děti, nehádáme se o blbosti. Jenom už hrozně dlouho jsme se nemilovali. A není to tím, že bychom nechtěli. Přijdeme z práce, odbydeme večeři, uložíme děti a jsme tak unavení, že na to nikdy nedojde. Ráno se probudíme a jede se dál. Dá se s tím něco dělat, když ani jeden z nás nedělá nic špatně?“
Tenhle dotaz přišel do mého úterního vysílání. A zastavila mě u něj poslední věta. Když ani jeden z nás nedělá nic špatně.
Slyším v ní dva lidi, kteří se k sobě chovají hezky. Možná o tom spolu i mluví. Oba chtějí. A přesto se k tomu nedostanou.
Jejich situaci zevnitř neznám. Ale u párů, se kterými pracuju, na tohle narážím často. A většinou za tím není nezájem. Je za tím často past.
Past výjimečnosti
Zkuste si vzpomenout na začátek vztahu. Na dobu, kdy vám bylo dvacet. Ukradená chvilka. Deset minut v autě. Nikdo neřešil, jestli je to dost romantické, jestli máme dost času, jestli je to ta pravá chvíle. Jakákoli chvíle byla dobrá.
Pak přijdou děti. Práce. Únava. A jednoho dne zjistíte, že jste spolu nebyli půl roku.
A tady past sklapne. Když jsme se tak dlouho nemilovali, přece to teď nemůže být jen tak. Mělo by to být výjimečné. Měli bychom zajít na večeři. Udělat si na sebe čas. Věnovat se jeden druhému. Všechno, co k tomu patří.
Čím déle jsme se nemilovali, tím víc to musí stát za to.
Den, který skončí ve sprše
Představuju si takový den. Ráno si napíšeme něco dvojsmyslného. Přes den pár narážek. Těším se. Vím, že ten druhý taky.
Večer přijdu domů. Večeře, úkoly, koupání, pohádka. Děti usnou v půl desáté. Za šest hodin zvoní budík.
A já vím, že na velkou romantiku nemám sílu. Ten druhý taky ne. Na tu výjimečnou, kterou si oba v hlavě slibujeme, nemá sílu ani jeden.
Lidi mi to popisují docela otevřeně. Každý si to nakonec vyřeší sám, ve sprše. Ta potřeba totiž nezmizela. Celý den jsme ji ještě přiživovali. Jenže takhle se aspoň nezpronevěříme té představě. Té, že po tak dlouhé době by to mělo být něco extra.
Tak to odložíme. O den. O týden. O měsíc.
A po roce už to musí být něco opravdu výjimečného.
Sami si vytváříme podmínky, které nejsme schopní splnit. A pak jsme frustrovaní, že se nestalo to, co by se stalo, kdybychom je splnili.
Vykašlete se na výjimečnost
Rada, kterou jsem ve vysílání dal, je skoro obyčejná. Vykašlete se na výjimečnost.
Výjimečné už to je. Po letech, s dětmi, s prací a s únavou spolu pořád chcete být. Tohle je to výjimečné.
Řekněte si to nahlas. Ne jako výčitku a ne jako plán na sobotu. Prostě: „Chybí mi to. Chybíš mi ty.“ Možná jste si to už řekli. Tak si to řekněte znovu. Jako pozvání, ne jako úkol.
A když máte pět minut, využijte je.
Jak oživit vztah, když není čas ani síla
Co se stane potom, mi lidi popisují pořád podobně. Druhý den si najednou řeknou, že rychlovka by vlastně nebyla špatná. Vždyť jsme spolu byli včera. A za pár týdnů zjistí, že jsou spolu obden, jednou, dvakrát týdně. Podle toho, jak jim to vyjde.
Času nepřibylo. Zmizel vnitřní tlak. A s ním i odkládání.
Když hledáme, jak oživit vztah, často sáhneme po velkých věcech. Víkend ve dvou. Romantická večeře. Nový začátek. To všechno je krásné. Jenže když na to čekáme jako na podmínku, stane se z toho další důvod, proč to ještě nejde.
Vztah někdy neoživí víkend v hotelu. Oživí ho deset minut, které nemusí být dokonalé.
O tom, jak zůstat milenci, i když máte doma děti, jsem psal v článku Nejste jen rodiče.
Dejte z hlavy pryč představy, jak úžasné by to mělo být. A to úžasné se stane.
Když to nejde ani takhle
Někdy za odkládáním není jen únava. Jeden chce víc než druhý. Něco zůstalo nevyřčené. Nebo se z touhy stal tlak, a čím víc jeden tlačí, tím víc se druhý stahuje. O tom jsem psal v článku Chci, abys mě chtěla. Ale sama od sebe.
Pak deset minut nestačí. Stojí za to se o tom bavit jinak. A když to spolu nejde, je v pořádku vzít si na pomoc někoho zvenku. Ne kvůli tomu, kdo má pravdu. Ale aby jim pomohl otevřít se a nahlédnout do sebe samých i do sebe navzájem.
Nevzdávejte to.
Tři otázky na závěr
- Jaká představa o tom, „jak by to mělo být“, vám teď stojí v cestě?
- Kdy jste si naposledy řekli, že vám to chybí? A znělo to jako pozvání, nebo jako výčitka?
- Co byste udělali, kdybyste dnes večer měli jen deset minut?
Když se o tom spolu neumíte bavit bez výčitek, můžeme se na to podívat společně. Pracuji s páry ve vztahovém koučinku.
