Blog

Fyzický trest: kde končí výchova a začíná násilí?

8. 11. 2026 · Libor Webster

Kožený opasek a plyšový medvídek na posteli v dětském pokoji. Nápis: Kolik facek je ještě výchova? Co se dítě učí, když „už to jinak nejde“.

Série Zeptali jste se · odpovědi na dotazy z úterního vysílání NoGames morning

Partner děti miluje, jen když to s nimi podle něj jinak nejde, nařeže jim. Jak mu vysvětlit, že to jde i jinak?

Na tenhle dotaz jsem odpovídal v úterním vysílání a pořád se mi vrací. Fyzické tresty jsou téma, které se mnou hodně rezonuje. Věnoval jsem se mu na přednáškách, řešíme ho i na kurzu NoGames a nejčastěji ke mně přichází v podobě otázky: jaká míra fyzického trestu je ještě v pořádku?

Moje odpověď je žádná. Žádná míra fyzického trestu ani jiného násilí není v pořádku. Na dospělé, na děti, na nikoho.

Obecně jsem velký zastánce plurality názorů a respektu k jiným pohledům. Tady ne. K jakémukoli násilí, natož na dětech, respektující nejsem. Nemyslím si, že je to otázka názoru.

Vím, jak to zní. Proto raději než s argumenty přijdu s obrazy.

Jedna věta, tři životy

Máte syna. Jednou, až bude dospělý, přijde domů a bude vyprávět, jak jeho žena dostala hysterický záchvat. Tak ji proplesknul. A zabralo to, zklidnila se.

Jak se v tu chvíli cítíte?

Lidé, kteří fyzické tresty uznávají, mi na tohle skoro vždycky odpověděli stejně. To rozhodně ne, svého syna vedu k tomu, aby ženy nemlátil. Jenže co si ten kluk odnese, když dostane, protože to s ním jinak nešlo? Možná to, že k ženám se má chovat galantně. A když to s nimi jinak nejde, je v pořádku jim nařezat.

Máte dceru. Jednoho dne přijde domů s monoklem. Vyděsíte se a ptáte se, co se stalo. „Víš, já jsem doma trochu vyváděla. A on mi dal pár facek. Ne, ne, já jsem si to zasloužila. Už to se mnou jinak nešlo.“

Přesně takhle mluví mnoho žen, které zažívají domácí násilí. Mají v hlavě myšlenku, že si to trochu zasloužily. A obětí bývají i muži, kteří se naučili, že je občas v pořádku nechat se proplesknout.

A pak jste starý. Možná trochu zapomínáte. Po prášcích od doktora vám není dobře, a tak je nechcete brát. Přijdou vaše dvě děti, syn a dcera. Myslí to s vámi dobře. Jeden vás chytí, druhý vás trochu propleskne a prášky vám nacpou do pusy.

Už to s vámi jinak nešlo.

Většina lidí, se kterými jsem o tom mluvil, mi řekla, že tohle by v pořádku nebylo.

Proč dětem měříme jinak

U dospělých to vidíme hned. Soused zase v neděli seká trávu a ruší nám nedělní pohodu. Už jsem mu několikrát říkal, ať to nedělá. Tak jsem mu to vysvětlil „stručně-ručně“. Už to s ním jinak nešlo. Jak nám to zní?

U dětí nám stejná věta zní jako výchova.

O tom, jestli je v pořádku proplesknout manželku, kolegu nebo souseda, nediskutujeme. Je jasné, že není. Jen u dětí se z bití pořád dělá otázka výchovného stylu.

„Mně taky řezali a nic se mnou není“

Tuhle větu slýchám nejčastěji. A rozumím jí. Je v ní i kus loajality k vlastním rodičům, kteří to s námi mysleli dobře a vychovávali nás tak, jak to sami znali.

Napadá mě ale i jiná možnost. Co když právě to, že nám facka přijde v pořádku, je to, co jsme si odnesli? Ne jizva, ne trauma. Jen tichý předpoklad, že když to jinak nejde, je to normální.

Nejsem v tom sám. Rozsáhlá studie z Peru s více než šesti tisíci lidmi ukázala, že ti, kdo zažili fyzické násilí v dětství, ho ve výchově přijímají častěji. Tak se to předává z generace na generaci. My jsme si to odnesli od rodičů, oni od svých.

Co o fyzických trestech říkají výzkumy

Tady se nemusím opírat jen o praxi.

V roce 2021 vyšel v prestižním časopise The Lancet přehled 69 studií, které sledovaly děti dlouhodobě. Autoři záměrně vynechali těžké formy, jako je bití předmětem nebo facky. Šlo o to obyčejné plácnutí. Výsledek: fyzické tresty v čase předpovídají horší chování, ne lepší. A žádná ze studií nenašla, že by dítěti v něčem pomohly.

Kanadská studie z roku 2017 zase ukázala, že lidé, kteří v dětství zažívali strkání, chytání nebo facky, i bez modřin, mají v dospělosti vyšší šanci zažít násilí ve vztahu. Jako ti, kdo ho způsobují, i jako ti, kdo ho snášejí.

A menší studie z Harvardu z roku 2021 sledovala mozek jedenáctiletých dětí. Ty, které rodiče plácali, reagovaly na vystrašené tváře podobně jako děti, které zažily mnohem horší násilí.

Výzkumy mluví o riziku, ne o osudu. Spousta lidí, kteří doma dostávali, žije dobrý život. Riziko ale roste. A přínos se neukázal žádný.

Respekt, nebo strach?

Často slýchám: vyžaduji, aby mě dítě respektovalo. Jenže respekt a strach nejsou totéž. Dítě, které poslouchá, protože se bojí, že dostane, mě nerespektuje. Bojí se mě.

A funguje to jen do chvíle, dokud budu silnější.

Čím tedy vynutit poslušnost?

Když lidé od fyzických trestů ustoupí, přijde skoro vždycky stejná otázka. Dobře, nebudu mlátit. Co tedy můžu udělat, aby mě poslouchalo?

Nic.

Zkusme se podívat na partnera. Na něj žádný nástroj k poslušnosti nemám. Často mě ani neposlouchá. A přesto nám to spolu může fungovat. Ne proto, že jsem ho k něčemu donutil, ale protože máme vztah.

S dítětem je to stejné. Jestli nám to spolu funguje, nezáleží na nástroji, ale na vztahu, který spolu máme. Dítě nemusí být dokonale poslušné. Stejně jako partner.

Mluví se dnes hodně o respektující výchově. Jenže sám vidím, jak snadno se z ní stane jen jiný obal. Nemlátím, mluvím mile, s úsměvem, a pořád chci, aby dítě udělalo přesně to, co řeknu. Hledáme nástroj, který poslušnost zaručí, jen hezčí. Tlak nezmizel, jen změnil hlas.

Skutečná změna je jinde. Vzdát se nároku na bezvýhradnou poslušnost.

A je v tom zvláštní rozpor. Chceme dítě, které poslechne na slovo. A zároveň dospělého, který má vlastní názor, umí se vymezit a nenechá se válcovat šéfem, který říká nesmysly. Tohle se v osmnácti nepřepne. Dítě si svou osobnost buduje odmalička, i se svou vzpourou. A když zjistí, že se může vymezit proti rodičům a nedostane facku, učí se, že je bezpečné být sám sebou.

Jedna výjimka existuje. Když sahá na rozpálená kamna nebo vybíhá do silnice, odtáhnu ho. Ale jako záchranu, ne jako trest.

Nebudu tvrdit, že je to snadné. Lidé, kteří od trestů ustoupili, mi říkali, že najednou bylo doma chvíli k nevydržení. Hlavně tam, kde dřív existoval ten poslední argument a děti zjišťovaly, že už neplatí. To ale neznamená, že se k němu máme vrátit. Znamená to začít budovat jiný vztah.

Trest nemusí bolet na těle

Jsem z tebe tak smutný, nemluv na mě. Mlčení, odpírání lásky a pozornosti. I tohle je trest, jen tišší.

Co říká zákon od roku 2026

Od 1. ledna 2026 český občanský zákoník výslovně říká, že péče o dítě má probíhat bez tělesného trestání, duševního strádání a jiného ponižování. Sankce za to nehrozí. Je to postoj, ke kterému se jako společnost hlásíme.

A je to dobře. Je to první krok, kterým začínáme říkat, že jsme dospěli.

Přitom ještě v roce 2018 byly podle průzkumu proti takovému zákonu tři čtvrtiny Čechů. Pro bylo sedm procent. To je hodně smutný obrázek o naší společnosti.

Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Tentokrát šla hlava tělu příkladem.

Když partner děti fyzicky trestá

Možná mu tyhle obrazy můžete ukázat. Ne jako důkaz, že nemá pravdu. Spíš jako pozvání podívat se na to spolu.

Napadá mě, že on sám to nejspíš zná zevnitř. Že i jemu kdysi někdo řekl, že to s ním jinak nejde. A že tlak na něj by ho mohl spíš zavřít, než otevřít.

Tohle téma jsem řešil s více lidmi. Jedna žena za mnou dokonce poslala svého partnera. Rozebrali jsme to spolu a on na fyzické tresty skutečně změnil názor. Do té doby mu prostě nedošly důsledky.

Proto věřím, že se pohled změnit dá. Nejde o to přesvědčit někoho o správné ideologii. Spíš spolu domyslet, co se dítě ve skutečnosti učí a kam ta věta vede. Obrazy, které jsem popsal výš, mi u lidí zafungovaly už několikrát.

Když jsou dva rodiče v tomhle každý jinde, může pomoct i někdo zvenku. Ne aby rozsoudil, kdo je lepší rodič. Ale aby oba mohli uvidět, co si každý z nich nese z vlastního dětství a odkud se ta věta bere.

Vždycky to jde jinak

Už to s tebou jinak nejde. Věta, která zní jako konec trpělivosti. Ve skutečnosti je to začátek lekce, kterou si dítě ponese celý život.

Vždycky to jde jinak. A dokonce i tak, že dítě prostě poslouchat nebude. I to je v pořádku.

Tři otázky na závěr

Co se dělo u nás doma, když to se mnou „jinak nešlo“? A co jsem si z toho odnesl?
Kdy jsem naposledy chtěl, aby mě někdo poslechl, a co jsem ve skutečnosti potřeboval?
Jak bych chtěl, aby se moje dítě jednou chovalo k lidem, kteří budou slabší než ono?

Jak mluvit s dítětem, s partnerem i sám se sebou ve chvílích, kdy dochází trpělivost, je jedním z témat kurzu NoGames. Klidně sami. A klidně ve dvou.

Zdroje

Štítky:Fyzické tresty Rodičovství Výchova Zeptali jste se