Má svou pravdu. A ta moje jako by neexistovala

Série Zeptali jste se · odpovědi na dotazy z úterního vysílání NoGames morning

Zeptali jste se: „Partner zarytě trvá na své pravdě a můj pohled odmítá vůbec vnímat. Už uznal, že má vyhýbavou citovou vazbu. Jak s ním hnout?“

Lepší argument

Ten pocit znám. Mám pravdu, nebo aspoň dobrý důvod si to myslet. Vysvětlím to jednou, klidně. Nic. Vysvětlím to podruhé, jinými slovy, s příkladem. Zase nic. Potřetí už mluvím rychleji a hlasitěji, protože tohle přece musí pochopit.

A on se zavře úplně.

Přitom už ani nejde o to, kdo má pravdu. On o tom prostě vůbec nediskutuje. Jiný názor vůbec není na stole.

Než se zeptám jak, ptám se proč. Proč s ním vlastně chci hnout? Možná proto, aby mě konečně slyšel. Možná proto, že mě to, jak to vidí on, bolí. A možná proto, že dokud má pravdu on, nemůžu ji mít já.

A proč mě to tak vytáčí? Tahle otázka mi řekne víc o mně než o něm.

Co to dělá se mnou

Když narazím na jeho zeď, něco se ve mně zapne dřív, než stihnu přemýšlet. Je to vztek? Strach, že mě neslyší? Pocit, že na mně nezáleží?

O něm víme, že se poznal ve vyhýbavé vazbě. A jakou mám já?

Kdybych měla bezpečnou vazbu, vytáčelo by mě jeho vyhýbání takhle? Možná by mě mrzelo. Možná bych to s ním chtěla řešit. Ale nejspíš by mě tolik nerozhodilo.

Pokud je ve mně kus úzkostně ambivalentní vazby, jeho zeď se mě může dotknout přesně tam, kde se bojím, že o mě nestojí. A čím víc se bojím, tím víc tlačím. Čím víc tlačím já, tím víc se zavírá on. A čím víc se zavírá on, tím víc tlačím já. Ani jeden z nás netuší, že se ten druhý jen brání.

Nejde o to, kdo za to může. Ten tanec tančíme oba.

Vyhýbavá vazba: vědět neznamená změnit

Uznat o sobě, že mám vyhýbavou vazbu, dokáže málokdo. A přesto to ještě nemusí nic znamenat.

Upřímně, my to vlastně nevíme. U něj ani u sebe. Když si člověk přečte popisy různých vazeb, najde se v té, která mu sedí nejvíc. Jenže vazby nebývají ostře ohraničené.

Vazbám, tomu, jak vznikají a že se dají přepsat, se víc věnuji ve videu na HeroHero (herohero.co/webster). Pro čtenáře tohoto článku tam mám kód NG2611 na sedm dní přístupu zdarma: herohero.co/webster/invites/NG2611. Platí do 10. 11.

A i kdyby ji opravdu měl, rozumem ji mít nepřestane. Pochopit, že se vyhýbám, neznamená přestat se vyhýbat. Do bezpečné vazby se nikdo nedostane tím, že si o sobě přečte správnou kapitolu.

Co možná slyší on

Já přináším argumenty. On možná slyší něco jiného. Takhle, jak jsi, to není dobře. Uznej víc. Otevři se. Konečně připusť, že existuje i jiný pohled.

Pokud v něm opravdu je kus vyhýbavé vazby, pak tlak bývá přesně ta chvíle, kdy se mu nejvíc chce utéct. Ne ode mě. Od toho tlaku. Moje argumenty už v tu chvíli možná neposlouchá. Hledá východ.

A jeho tvrdošíjná pravda nemusí být pohrdáním tím, co vidím já. Může to být místo, kde se cítí v bezpečí.

Přijmout, ne tolerovat

Co tedy zbývá, když tlak nepomáhá? Přestat tlačit.

Neznamená to rezignovat ani mlčet. Znamená to přijmout ho takového, jaký je. Včetně toho, že trvá na své pravdě a tu moji nevidí. Včetně toho, že se možná nezmění.

Psycholog Carl Rogers tomu říkal bezpodmínečné přijetí. Mám to slovo rád, protože je nepohodlné. Neříká „přijmu tě, až se změníš“. Neříká ani „přijmu tě, a ty se pak změníš“. Říká: přijímám tě.

Často to ukazuji na vlastním příkladu. Miluji svou ženu ne přesto, že dělá spoustu věcí, které mě vytáčí. Ale právě proto. „Přesto“ by znamenalo, že je toleruji. Jenže i tyhle věci jsou ona. Bez nich by to už nebyla ona, a já miluji ji.

Člověka nejde přijímat částečně nebo s výhradou. Buď ho přijímám, nebo ne. A když s ním zůstávám pod podmínkou, že se jednou změní, není to přijetí. Je to čekání.

Přijetí není obchod

Když si člověk přečte, že v bezpečí se lidé mění, nabízí se udělat z přijetí postup. Přijmu ho, aby se změnil.

Jenže pak je to obchod. Tišší tlak v hezčím obalu. A ten druhý ho dřív nebo později pozná.

Přijímat ho můžu jen proto, že je to on. Změnit se nemusí.

Přijmout neznamená mlčet

Přijetí neznamená, že mi nic nevadí. Můžu ho přijímat a zároveň mu říct, jak to mám já.

„Vadí mi, že to vidíme jinak a nemůžeme se o tom bavit. Nechci tě přesvědčovat. Jen chci, abys věděl, jak to mám já.“

A vedle toho věta, kterou asi zná každý z nás: „Proč to nechceš pochopit?“

Proti té první se nemám čím bránit. Proti té druhé ano.

Můžu ho přijímat. A přesto mě může bolet, že mě neslyší. Obojí může platit zároveň.

Bezpečí

Když jsme v bezpečí, rozvíjíme se. Když v bezpečí nejsme, bojujeme. Humanistická psychologie tomu prvnímu říká sebeaktualizace. Je to změna, která přichází zevnitř, ne pod tlakem.

Člověk, který nemusí bránit, kým je, nemusí ani utíkat. Nemusí vyhrávat spor, protože žádný spor neprobíhá. A někdy v takovém prostoru začne sám od sebe slyšet věci, které by pod tlakem odrazil. Někdy taky ne.

Bezpečnou vazbu nejde nikomu natlačit. Dá se jen vytvářet bezpečí. A přijmout, že se změnit nemusí, může otevřít právě to, že se změnit chtít může.

Vztah tak měním tím, že měním sebe. Ne proto, aby se změnil on.

Když se v tom dva točí dlouho, někdy pomůže někdo zvenku. Neřekne, čí pravda je ta správná. Pomůže oběma uvidět, co se mezi nimi děje, když jeden tlačí a druhý se zavírá, a najít vlastní cestu ven. A začít může klidně jen jeden z nich.

Dokážu s tím žít?

A pak je tu otázka, kterou za nikoho nezodpoví nikdo jiný. Když přijmu, že se nezmění, chci s ním takhle být?

Pokud ano, možná můžu přestat bojovat a začít žít s člověkem, kterého mám. Pokud ne, i to je poctivá odpověď. Možná poctivější než léta tlačení a čekání. Jde mi jen o to, aby to rozhodnutí nevzniklo ze strachu. Ani když zůstanu.

Vliv mám jen na sebe. Na to, co jeho pravda dělá se mnou, jak ji vyhodnotím a co s tím udělám. Na něj ne.

A tak až budu mít příště v ruce ten nejlepší argument, možná se zastavím u jiné otázky. Potřebuji, aby mi dal za pravdu? Nebo potřebuji, aby mě slyšel?

Tři otázky na závěr

1. Co by se pro vás změnilo, kdyby vám dal za pravdu?
2. Je na něm něco, co vás vytáčí, a přitom byste o to nechtěli přijít?
3. Jak by zněla věta, ve které mu řeknete, jak to máte vy, a nic po něm nechcete?

Říct druhému, jak to mám já, a nechtít po něm, aby to viděl stejně, jde nejhůř právě ve chvílích, kdy jsme si svou pravdou nejjistější. Na kurzu NoGames se tomu věnujeme. Klidně sami. A klidně ve dvou.