Čtu knížky, chodím na kurzy. A stejně se cítím sama
· Libor Webster
Série Zeptali jste se · odpovědi na dotazy z úterního vysílání NoGames morning
„Čtu, chodím na kurzy, snažím se, aby nám to fungovalo. On ne. Mám pocit, že vztah táhnu sama a že na to brzy nebudu mít sílu.“
Tenhle dotaz přišel do mého úterního vysílání. Když jsem ho četl, zkusil jsem si představit, jaké to je stát na tom místě. Hledám, čtu, věnuju tomu čas. Snažím se. A přesto mi chybí pocit, že v tom jsme spolu.
Když mi něco pomůže, chci tě vzít s sebou
Představuju si, že v knížce narazím na odstavec, který vystihuje něco, co už dlouho prožívám. Přečtu si ho znovu. Tohle je ono. Přesně takhle to mám.
Uleví se mi. Konečně pro to mám slova. A přirozeně mě napadne podělit se o ně s člověkem, se kterým to všechno žiju.
Pošlu mu článek. Ukážu knížku. Vyprávím o kurzu, ze kterého mi zůstal pocit, že by nám to mohlo něco dát i společně. Už se trochu těším, o čem si pak budeme povídat.
Jenže ten druhý si článek nepřečte a na kurz se mu nechce.
To bolí. V té pozvánce totiž nebyl jen program na sobotu. Byla v ní naděje, že si líp porozumíme. Že se k sobě zase o kousek přiblížíme.
A v hlavě se objeví otázka: proč nechce, když je to pro nás?
Pro mě je spojení mezi kurzem a naším vztahem jasné. Něco mi pomohlo a chci tam vzít i jeho. On tu zkušenost nemá. A možná ani netuší, co všechno pro mě jeho odpověď znamená.
On může odmítat kurz. A já v tom slyším odmítnutí společného hledání.
To nemusí být totéž.
Zájem, který má jinou podobu
Představuju si, jak by mohla znít jeho odpověď, aby mě nezabolela. Třeba: „Na kurz se mi nechce. Ale zajímá mě, co tě tam oslovilo. Pověz mi o tom.“
A hned se u toho zarazím. I tohle je zase moje měřítko. Odpověď, která by napadla mě. Jeho by taková věta možná vůbec nenapadla. Ne proto, že by o mě neměl zájem. Možná jeho hlava prostě funguje jinak.
Někomu pomáhá nejdřív si věci přečíst a najít pro ně slova. Jinému je bližší začít rovnou u toho, co spolu žijeme, u konkrétního večera, kdy nám spolu nebylo dobře. Jeden by rád strávil víkend na kurzu. Druhý by chtěl odjet ve dvou někam, kde konečně bude čas na rozhovory, ke kterým se doma nedostaneme.
Zvenku to vypadá jako dva různé zájmy. Pod nimi ale může být stejné přání: být si blíž.
Kurzy a knížky jsou jedna cesta. Existuje jich milion a spousta z nich funguje.
Na vztahu může záležet oběma, i když se o něj každý zajímá jinak.
Pocit, který říká, jak mi je
Pocit, že dávám víc, že to táhnu za oba, je skutečný. Říká mi, jak se cítím. Ještě mi ale neříká, co se děje v tom druhém. Na to se můžu jen ptát.
A obojí může platit zároveň. Tomu druhému na vztahu záleží, a mně v něm přesto něco chybí. Jeho zájem nemusí moji samotu rozpustit. Může ale změnit, odkud spolu začneme hledat.
Tlak, který už tam není
Někdy se ohlédnu za svými dřívějšími pozváními. A zjistím, že v nich byl tlak. Ne vědomě, ale byl tam.
„Já tohle dělám, ty ne. Nezajímáš se o náš vztah.“
„Chci tohle zkusit s tebou. Zajímá mě, jak to uvidíš ty.“
Neříkám, že takhle spolu mluvíme. Schválně to dovádím do absurdna. Ale první věta je zkouška. Druhá pozvání.
I když už zvu jinak, ten druhý může zpočátku pořád odmítat. V mém novém pozvání totiž může slyšet to staré. Jdi na kurz. Měl bys. Ty ne. Tlak tam už není, ale v jeho uších ještě chvíli zní.
Ty první pokusy tedy nemusí vyjít.
Co se děje na druhé straně
A když už se ptám, můžu se zajímat i o něj. Co slyší za mým pozváním na kurz? Co se v něm děje, když tohle téma zase otevírám? Co to s ním dělá?
Možná v tom slyší, že nestačí. Že je potřeba ho opravit. Možná se cítí jako žák, který zase nemá hotový úkol. A možná je to úplně jinak a já to nevím, dokud se nezeptám.
A můžu se ptát ještě na něco. Co je pro něj pohoda? Kdy je mu se mnou dobře?
Možná je to něco úplně obyčejného. Sednout si k sobě na gauč a pustit si seriál. Ale spolu. Vypnout, ale spolu. Udělat si pohodu, ale spolu. Neřešit kurz, neřešit knížky. Chvíli neřešit vůbec nic.
Možná dokonce jen mlčet a spolu vegetit.
Pro někoho, kdo hledá blízkost přes rozhovor a porozumění, to může vypadat jako nic. Jako útěk od toho podstatného. Jenže pro toho druhého to může být přesně chvíle, kdy je mi nejblíž.
Možná právě tak prožívá naši blízkost. A mně to dosud unikalo.
Když dochází síla
V tom dotazu zaznělo i to, že dochází síla.
Když ze mě vyjde „kvůli tobě už nemám sílu“, možná v tom ani nezazní všechno, co se ve mně děje. Že je mi smutno. Že mi na nás záleží. Že už někdy nevím, kudy k němu.
Tohle mu chci přiblížit. Třeba neobratně, třeba bez jasné představy, co s tím:
„Poslední dobou mi dochází síla. Chybí mi, že jsme si blízko, a někdy si s tím nevím rady. Chci ti říct, jak mi je.“
Nemám v tu chvíli hotové řešení. Jen ho zkouším pustit o kousek blíž k sobě. Do svého vnitřního světa. A tam se dá potkat.
Někdy je to první rozhovor, ve kterém se ani jeden nemusí obhajovat. A když ani tak nenajdeme cestu, je v pořádku vzít si na pomoc někoho zvenku. Někoho, kdo neřekne, kdo má pravdu, ale pomůže oběma uvidět, co se mezi nimi děje, a najít vlastní cestu ven.
Knížky na poličce může dál číst jen jeden z nás. Hledat, jak nám spolu bude dobře, můžeme oba.
Tři otázky na závěr
- Co mi knížky a kurzy přinášejí? A co z toho by stálo za to zažít spolu?
- Co slyší ten druhý, když otevírám tohle téma? A co je pro něj pohoda?
- Co chci, aby ten druhý věděl o tom, jak mi teď je?
Mluvit o tom, jak mi je, a ne o tom, co ten druhý dělá, nebo nedělá, jde nejhůř právě ve chvílích, kdy dochází síla. Na kurzu NoGames se tomu věnujeme. Klidně sami. A klidně ve dvou.
Nejbližší kurz je 19.–22. 11. Ve dvou se dá přijít s Kurzem pro dva.