Zažili jste někdy, jak se vám někdo omlouvá za to, že je rodič?
Měli jsme ráno videohovor s velkým zákazníkem. Kolegyně z něj dvakrát odešla. Pokaždé se omluvila, řekla, že jí brečí dcera, a za chvíli byla zpátky.
Odpoledne mi přišla zpráva. Omlouvala se znovu. Dcera se špatně vyspala, hlídala ji babička a nevěděla si rady. A že ji to řvaní vyhodilo z konceptu.
Četl jsem to a přemýšlel, za co se vlastně omlouvá.
Kontrolka
Napsala, že má v sobě zabudovanou mateřskou kontrolku. Když malá brečí, tak je na nervy.
Kontrolka. Lepší slovo k tomu neznám.
Nerozhodujeme o tom, jestli se rozsvítí. Rozsvítí se sama. A vypnout nejde. Jde jenom přelepit páskou a jet dál.
Kdo jede s přelepenou kontrolkou, ten nepracuje. Ten vydrží.
Máme přitom za to, že kdo v hovoru zůstal sedět, pracoval, a kdo odešel, nepracoval. Bývá to naopak. Pár minut u dítěte se dá dohnat. Hodina s rozsvícenou kontrolkou ne.
Co ta kontrolka hlídá
Není tam kvůli pohodlí matky. Je tam kvůli dítěti.
Malé dítě se neumí uklidnit samo. Neumí si říct, že to za chvíli přejde, neumí si spočítat, že máma je za dveřmi a v jedenáct se vrátí. Jeho jediná regulace je druhý člověk. Když se rozpláče a nikdo nepřijde, nezažívá nepohodlí. Zažívá ohrožení.
Pro malé dítě není strach ze ztráty rodiče jedna z emocí. Je ta jediná, na které v tu chvíli záleží.
Jedno takové ráno vazbu nezlomí. Vazbu netvoří jedna událost, ale to, co se opakuje tak dlouho, až se z toho stane pravidlo o světě. Dítě si ho nezapíše slovy.
Zapíše si ho tělem.
Nejde mi o to ráno. Jde mi o společnost, ve které se z přelepování rodičovské kontrolky stala norma.
Dítě se pak neučí, že máma odešla. Máma někam odchází pořád, to k životu patří. Učí se, kolik jeho pláč váží.
To ráno se přitom dělo i něco druhého. Dcera brečela a máma dvakrát přišla.
Dítě se neučí z toho, že rodič nikdy neodejde. Učí se z toho, že se vrátí.
Návrat je celá ta lekce. Nedá se odvykládat, dá se jen opakovat, dokud se ze zkušenosti, že když je zle, někdo přijde, nestane to pravidlo o světě. A přesně to se to ráno stalo. Uprostřed hovoru se zákazníkem.
Společnost, která matce návrat komplikuje, jí nezasahuje do pracovní doby. Zasahuje jí do rodičovství.
Co to stalo?
A jak to poznamenalo náš hovor? Ztratili jsme nit a něco jsme řekli dvakrát. To je celé.
Za tuhle cenu se moje kolegyně nemusela rozhodovat mezi svou dcerou a mnou.
Standard, který nikdo nezavedl
Kdyby kolegyně přišla na jednání s dítětem, které si bude opodál hrát, spoustě lidí by to přišlo nepatřičné. Nedostatek „profesionality“.
To, že sedí v jiné místnosti a počítá vteřiny do konce hovoru, zatímco jí za zdí brečí dcera, nepatřičné nikomu nepřijde. To je normální pracovní den.
Kdo to rozhodl?
Děti byly u práce dospělých po většinu dějin. V dílně, na poli, v krámě. Pracovní život, ze kterého jsou děti vytlačené za dveře, není přírodní zákon. Je to zvyk starý pár generací, který nikdo nezavedl a všichni ho dodržují.
Nemluvím o revoluci. Mluvím o tom, že by si dítě mohlo hrát opodál. Že by se jednání dalo na deset minut přerušit. Že běžně lidem do telefonu říkám „teď se starám o dítě, ozvu se, až budu moct“. A nikdo se za ta léta neurazil.
A teď byznysově
Nechci pracovat pro někoho, komu by vadilo, že máma odběhla ke svému brečícímu dítěti.
Kdyby to takovému zákazníkovi vadilo, není to informace o mojí kolegyni. Je to informace o něm. Chce dodavatele, který mu udrží lidi v pozoru za cenu, kterou platí někdo, kdo u toho jednání vůbec nesedí. To není náročný zákazník. To je zakázka placená dvakrát. Jednou penězi a podruhé pocitem bezpečí malého dítěte.
A nechci být tím, kdo k tomu mámu nutí. Firma, která to po ní chce, si nekupuje její výkon. Kupuje si její kontrolku.
To neprodávám. Ani za dobrou marži.
Ten zákazník tu bude dál. Nebo přijde jiný, zákazníci přicházejí a odcházejí, dělám to třicet let a žádná zakázka nebyla poslední.
Malé to dítě znovu nebude.
Zpátky ke kontrolce
Mám tříletého syna. Běžet za malým dítětem, které brečí, není nic, za co by se mělo omlouvat. Měla by to být samozřejmost.
Kontrolku máme všichni, jen u každého svítí kvůli něčemu jinému. U někoho kvůli dítěti, u jiného kvůli stárnoucímu rodiči, u dalšího kvůli partnerovi v nemocnici.
A většina lidí kolem nás se naučila jezdit s přelepenou palubní deskou, protože jim někde po cestě došlo, že se to v práci nenosí.
Kolik lidí kolem vás dneska pracovalo s rozsvícenou kontrolkou, a vy jste se to nedozvěděli, protože se báli, že by se pak museli omlouvat?